neděle 12. srpna 2018

brIN

nas svet ma
dve polokoule,
ctyri ctvrtkoule,
osmi osmkouli
a jednu kouli.
a kouli se.


z momentu na moment.
on je tam a ja tady a ja jemu chybim a boli me to. AAA! chci se vykricet a psst, emoce se nerikaji, jak jsi me to ucila. nechci nikoho zabit a presto se v kazde chvili zabiju spousty bytosti. o tom se taky nemluvi, to se mlcky prijima. stydim se za to, ze v mem milem meste na pride byli nacisticti homofobove, ale o tom se taky nemluvi, kazdy si muze jit se svym myslenkovym systemem. stydim se za to, ze jsem si vcera koupila susenky a par dni predtim take. ne, to neni stud, to se na sebe zlobim. a mrzi me, ze si tak malo rozumim. ale to skrtam, promin, ze me vubec napadlo to rici.
ps. asi mam praci, musim spat.
tak zas zitra, ahoj mami.




s laskou, m.

sobota 7. července 2018

Dday

pri pracovním pohovoru:
- co umite?
- umim skladat jeraby.
   a postavit stan...
   obcas.


psycholozky zachranuji. asi je treba mluvit. slyset nazory. co koho k tomu napada. ptat se proc. dlouho mlcet. plakat. kricet. davat najevo sve emoce. mit kam se zasit. mit s kym mluvit. o sobe. protoze nikoho nebudeme moci znat lepe nez sebe. nikdo jiny s nami tolik nezazil, jako my sami se sebou. a proto je dobre se znat. reflektovat, co delame. umet predvidat sve chovani a nalady.
vedet, ze kdyz je venku pod mrakem a boli nas hlava, musime si udelat medunkovy caj, vypnout elektroniku, odlozit i knihy, a jit spat.
vedet, ze vsechno prejde a ze bude zas alespon na chvilku lepe, ze po kazde bouri bude na obloze duha.

no a tak se plahocim svetem. a chystam se na vylet do berlina. budu tam do zacatku skoly. protoze jsem se tam dostala! jsem rada. nebo? neni mi to vlastne dost jedno? dlouho jsem ale brecela. radost. i den pote. tak jsem asi rada. nerozumim si. berlin. drz nit. kava. vune kavy me drzi

vic nepovim, neni co.
budme vsichno stastni.

s laskou, m.

pondělí 4. června 2018

chAnges

a je striska pro voriska.
fonetika. v? treba jako vokno, vobydli, vejce.
#throwback

instagirl. 

zas mam kratke vlasy. uz mi dorustaly, uvazovala jsem, ze si je necham delsi, a pak prisel patek vecer a ja jsem si je ostrihala. vypadam jako kluk, napadlo me, jak jsem se rano uvidela v zrcadle. 
vcerejsi vecer mi zase nadelil nove tetovani. je-li koz me to bavi.
co to je, krasa.. 
chci byt sama sebou. nechci lhat. chci milovat, bezprostredne.
nosim uz i nahrdelniky obcas. nedela mi to prilis radost, vetsinou mam pocit, ze me skrti, ale, kdyz mi je nekdo dal.. kazdopadne mi je prosim nedavejte. mam jich nad hlavu. asi pet.
arte povera je italsky umelecky proud druhe poloviny minuleho stoleti. michalengelo pistoletto se mi libi. prvni dojem ale muze klamat. mam ho rada. obcas se mi o nem zda.
jdu si opalit nozky. sodalit. ledek. dusicnany. katalyzatory. castecna oxidace. nasycene, presycene, allotropy. voda, svetlonos, vysoka reaktivita. stiplavy zapach. lepkave. lehci nez voda. viskozita. odmys
— uz je to jedno, mam to za sebou. hura.
– bylo mi cti te poznat a stravit s tebou trochu casu, ale uz je cas jit si svou cestou.
- a ted nemate paru o komcem to je.
mozna ani ja ne.

nosim prstynky a naramky nahodile a uz nemam v kazdem uchu jinou nausnici, mam v jednom vetsi dirku a nostim tam tuzku, pastelku, hliznu, ted tam mam dreveny spalicek z ikey.

s laskou. m.

pátek 6. dubna 2018

a FRYday

slovni hricky.
zamorime more
to se mi vazne libi a zda se mi to az prehnane vystizne.

ztratila jsem ho, dnes v knihovne. utopila jsem ho v zachode, docela nevedome: chtela jsem, aby byl konecne zase cisty, tak jsem ho ponorila dovnitr zachodove misy a splachla, s myslenkou jeho ocisty pod tekouci cistou vodou (v dosahu totiz nebylo umyvadlo), a omylem jsem ho pustila. zdesene jsem pak hluboko pod vodni hladinu strkala ruku, jenze uz po nem nebylo zadne stopy.
zachod je chytry vynalez; je tam sifon, ktery vse splachle odvadi nahoru, aby to nezapachalo.
tak zmizel: nadobro. ani vune po nem nezustala. ani jsem se s nim nestacila rozloucit.
bohu, zel, nebylo to poprve, co jsem neco takoveho zazila. asi pred pul rokem se mi stalo neco podobneho. to jsem byla s jinym ve sprse, bylo to v italii v kempu u more, byla jsem tam se tridou a jeho jsem schovavala, kde se dalo, byl tam tak trochu „nacerno“. kdyz jsme se spolecne nenapadne vydali vykoupat do more, nikdo si nas nastesti nevsiml (ne, ze bych se za nej stydela, naopak, byla jsem, a kdyby tu stale byl, porad jsem, na nej tuze hrda). uzili jsme si chvili ve vlnach pri zapadu slunce, bylo to velmi romanticke a prijemne. pak jsme sli do sprchy, a kdyz jsem se myla, cekal na me, zabrala jsem se do myti, zdimani plavek a oblekani si vecerni roby... kdyz jsem s novou energii vysla ven z umyvarny a sla varit veceri, neuvedomila jsem si, ze tam zustal. asi pul hodiny pote jsem se do sprch vratila, opet silene zdesena jako dnes, po uvedomeni si te ztraty, prohledavala jsem kabinku po kabince, kazdy kout, ale: on uz tam nebyl.
zas jsem se nerozloucila. dodnes to boli.
obe ztraty, ta mam blbost, tupost primo, jak jsem mohla? jak jsem ho tam mohla nechat? vzdyt jsem ho musela videt, musela jsem projit kolem nej, kdyz jsem odchazela! byli jsme si tak blizko a ja ho tam pak proste nechala, docista jsem na nej zapomnela. a ten, jak jsem ho dnes utopila. jak vlastne vypadal? prohledla jsem si ho nekdy? libil se mi? dokazala bych ho popsat?


--
s laskou, m.

pondělí 12. března 2018

tiTTle


tak. jsem zas po delsi pomlce nasla duvod, jasny, vlastne ne, proc sem napsat
je spatne. proste je spatne, to se obcas stava. a nikoho tim nechci obtezovat, tak to pisu sem, tady si kazdy vybira za sebe, neni to podstrcene, alespon v to moc doufam.
mam psat a pisu. jenze ja pisu neco zcela jineho nez se po mne ted chce. nez po sobe chci i ja vlastne tak trochu. jenze uz mi to tak moc leze a proleza celym telem, ze jsem se z toho (z toho?) pozvracela.
a tak premyslim, co mam delat. v prvni rade bych nemela zapominat, muze to byt i kvuli tomu. ja vim. kdyz obcas proste zapomenu. a tak je asi hur. mam to ale citlive telo.. jako dalsi, asi se zitra vykaslu na skolu a zustanu doma a budu psat. nebo se alespon velmi intenzivne modlit ke svetu, at se to napise nejakym zazrakem samo. protoze ty se deji.
prosim, vzbud se a ozvi se mi. nebo se se mnou spoj skrze sny, nechci te budit. snad se ti spi hezky. snad nemas zle sny. snad se mas dobre. lepe nez ja ted. moc ti to preji. preji to vsem.
v co vlastne verite? a jak moc v to verite? a komu verite? verite svym blizkym? rodicum? divadlum? kniham? papiru? vetru? vzduchu? svetu? ucitelum? sobe? taky jste dospeli a nuti vas to byt mene bezstarostni? tak moc mi to vadi. je mi do place, kdyz si uvedomim, ze .. vlastne mohu behat po louce bosa a hladit travu a cichat si ke kvetum, broukat si pisnicky a na nic jineho nez na pritomnost nemyslet. jen pozor, muze to mit neblahe nasledky. treba me pak zavrou do sanatoria a ja uz neuvidim denni svetlo. a priste, az vyjdu na Slunce, umru.

inu, ze srdce vam preji prijemny prvojarni prondeli (skoro mi to vyslo a skoro je to pravda).
s laskou, m.

pondělí 8. ledna 2018

Grand yeaR

jako grand hotel..

skoro tretina jedne dvanactiny roku je za nami!
nedelejte si iluzi, myslim to ironicky.
nehystercim. je to jak dalsi den. a tech mam uz pokrk. obcas.
letosni vanoce byly jine, tak jak jsem si to loni slibila. byla jsem jinde a krom rodiny i s prateli. dokonce k nam jezisek zavital jeste pred odjezdem. vyhrivam se na asijskem slunci (je o dost jine nez to, co mame v evrope - i kdyz je to porad ten samy ostrov), koupala jsem se v mori, splalila jsem se, prejidam se houbami a ryzi, vyhazuju petku za petkou, protoze tady se voda z kohoutku nepije.
az tak jine to neni. vecer jdu spat a rano vstanu, dokola, dokola, obcas vstanu az odpoledne, obcas neusnu, obcas jdu spat az rano, dokola, dokola, neni cesty z tohohle kolotoce.

dlouho jsem sem nic nepridala, tak jsem si rikala, ze na tenhle online denik pridam neco duchaplneho, trefneho. zas to nevyslo. vazne nevim, komu pisu. asi sama sobe, bavi me to. moc to nema vyznam, ale to me asi naucil svet, ze nic moc nema vyznam a ze je v poradku takove veci delat.

novorocni prani: nevolte zemana.

s laskou, m.