pátek 6. dubna 2018

a FRYday

slovni hricky.
zamorime more
to se mi vazne libi a zda se mi to az prehnane vystizne.

ztratila jsem ho, dnes v knihovne. utopila jsem ho v zachode, docela nevedome: chtela jsem, aby byl konecne zase cisty, tak jsem ho ponorila dovnitr zachodove misy a splachla, s myslenkou jeho ocisty pod tekouci cistou vodou (v dosahu totiz nebylo umyvadlo), a omylem jsem ho pustila. zdesene jsem pak hluboko pod vodni hladinu strkala ruku, jenze uz po nem nebylo zadne stopy.
zachod je chytry vynalez; je tam sifon, ktery vse splachle odvadi nahoru, aby to nezapachalo.
tak zmizel: nadobro. ani vune po nem nezustala. ani jsem se s nim nestacila rozloucit.
bohu, zel, nebylo to poprve, co jsem neco takoveho zazila. asi pred pul rokem se mi stalo neco podobneho. to jsem byla s jinym ve sprse, bylo to v italii v kempu u more, byla jsem tam se tridou a jeho jsem schovavala, kde se dalo, byl tam tak trochu „nacerno“. kdyz jsme se spolecne nenapadne vydali vykoupat do more, nikdo si nas nastesti nevsiml (ne, ze bych se za nej stydela, naopak, byla jsem, a kdyby tu stale byl, porad jsem, na nej tuze hrda). uzili jsme si chvili ve vlnach pri zapadu slunce, bylo to velmi romanticke a prijemne. pak jsme sli do sprchy, a kdyz jsem se myla, cekal na me, zabrala jsem se do myti, zdimani plavek a oblekani si vecerni roby... kdyz jsem s novou energii vysla ven z umyvarny a sla varit veceri, neuvedomila jsem si, ze tam zustal. asi pul hodiny pote jsem se do sprch vratila, opet silene zdesena jako dnes, po uvedomeni si te ztraty, prohledavala jsem kabinku po kabince, kazdy kout, ale: on uz tam nebyl.
zas jsem se nerozloucila. dodnes to boli.
obe ztraty, ta mam blbost, tupost primo, jak jsem mohla? jak jsem ho tam mohla nechat? vzdyt jsem ho musela videt, musela jsem projit kolem nej, kdyz jsem odchazela! byli jsme si tak blizko a ja ho tam pak proste nechala, docista jsem na nej zapomnela. a ten, jak jsem ho dnes utopila. jak vlastne vypadal? prohledla jsem si ho nekdy? libil se mi? dokazala bych ho popsat?


--
s laskou, m.

pondělí 12. března 2018

tiTTle


tak. jsem zas po delsi pomlce nasla duvod, jasny, vlastne ne, proc sem napsat
je spatne. proste je spatne, to se obcas stava. a nikoho tim nechci obtezovat, tak to pisu sem, tady si kazdy vybira za sebe, neni to podstrcene, alespon v to moc doufam.
mam psat a pisu. jenze ja pisu neco zcela jineho nez se po mne ted chce. nez po sobe chci i ja vlastne tak trochu. jenze uz mi to tak moc leze a proleza celym telem, ze jsem se z toho (z toho?) pozvracela.
a tak premyslim, co mam delat. v prvni rade bych nemela zapominat, muze to byt i kvuli tomu. ja vim. kdyz obcas proste zapomenu. a tak je asi hur. mam to ale citlive telo.. jako dalsi, asi se zitra vykaslu na skolu a zustanu doma a budu psat. nebo se alespon velmi intenzivne modlit ke svetu, at se to napise nejakym zazrakem samo. protoze ty se deji.
prosim, muj milovany, vzbud se a ozvi se mi. nebo se se mnou spoj skrze sny, nechci te budit. snad se ti spi hezky. snad nemas zle sny. snad se mas dobre. lepe nez ja ted. moc ti to preji. preji to vsem.
v co vlastne verite? a jak moc v to verite? a komu verite? verite svym blizkym? rodicum? divadlum? kniham? papiru? vetru? vzduchu? svetu? ucitelum? sobe? taky jste dospeli a nuti vas to byt mene bezstarostni? tak moc mi to vadi. je mi do place, kdyz si uvedomim, ze .. vlastne mohu behat po louce bosa a hladit travu a cichat si ke kvetum, broukat si pisnicky a na nic jineho nez na pritomnost nemyslet. jen pozor, muze to mit neblahe nasledky. treba me pak zavrou do sanatoria a ja uz neuvidim denni svetlo. a priste, az vyjdu na Slunce, umru.

inu, ze srdce vam preji prijemny prvojarni prondeli (skoro mi to vyslo a skoro je to pravda).
s laskou, m.

pondělí 8. ledna 2018

Grand yeaR

jako grand hotel..

skoro tretina jedne dvanactiny roku je za nami!
nedelejte si iluzi, myslim to ironicky.
nehystercim. je to jak dalsi den. a tech mam uz pokrk. obcas.
letosni vanoce byly jine, tak jak jsem si to loni slibila. byla jsem jinde a krom rodiny i s prateli. dokonce k nam jezisek zavital jeste pred odjezdem. vyhrivam se na asijskem slunci (je o dost jine nez to, co mame v evrope - i kdyz je to porad ten samy ostrov), koupala jsem se v mori, splalila jsem se, prejidam se houbami a ryzi, vyhazuju petku za petkou, protoze tady se voda z kohoutku nepije.
az tak jine to neni. vecer jdu spat a rano vstanu, dokola, dokola, obcas vstanu az odpoledne, obcas neusnu, obcas jdu spat az rano, dokola, dokola, neni cesty z tohohle kolotoce.

dlouho jsem sem nic nepridala, tak jsem si rikala, ze na tenhle online denik pridam neco duchaplneho, trefneho. zas to nevyslo. vazne nevim, komu pisu. asi sama sobe, bavi me to. moc to nema vyznam, ale to me asi naucil svet, ze nic moc nema vyznam a ze je v poradku takove veci delat.

novorocni prani: nevolte zemana.

s laskou, m.

úterý 17. října 2017

AngSttt


st
št
scht
ss
tt
chh

ticho, ze? mozna. prijde boure? s laskou m.
boure prisla.

stala tam, zmokla, unavena, slzy se michaly s jejimi slzami a nikdo nebyl v dohlednu. stala uprostred louky, mela promacene boty, saty potrhane od trni, na holych nohou jsou videt cerstve skrabance. place. tak ocividne place. po letech si dovolila se rozbrecet. po letech snazeni to vzdala. je na prochazce a zacalo prset, a kdyz uz plakal cely svet a jeho slzy ji pleskaly do tvare, povolila. dovolila si se pridat. podarilo se ji splynout s okolim a podarilo se ji stat se neviditelnou. mozna proto place.

pátek 1. září 2017

3ORmOre

je tolik druhu lasky?
mam pocit, ze snad nekonecne.
neco a nekoho miluji, vzdy vsak jinak.

mate me to.

čtvrtek 31. srpna 2017

WhWhwH

znate wh otazky?

kde je realita? 
uvnitr zdi, nebo vne?
v blazinci, nebo mimo nej?
kdo jsou blazni?
ti doktori, nebo ti pacienti?
kam jdeme?
sem, nebo tam, nebo jinam?
kdy to bude "v pohode"?
nikdy?
a proc?